Jeden z nejvýznamnějších ekonomů 20. století, klasik tradiční rakouské školy, Josef Schumpeter, ve svém díle Historie ekonomické analýzy ocenil podíl zejména pozdních scholastiků na ekonomické disciplíně. Píše: „Byli to oni, kdo více než jiná skupina byli ‚zakladateli vědecké ekonomie‘“.
Z uvedených jmen v předchozím článku nicméně vyplývá, že na pozdní scholastiky měli vliv ještě dřívější ekonomické příspěvky z řad katolických učenců. Další z významných ekonomů 20. století, Murray N. Rothbard, poukazuje např. na Jeana Buridana (1300 – 1358), rektora pařížské univerzity. Dle Rothbarda přispěl Buridan k moderní teorii monetarismu. Zajímavé na Buridanově teorii je, že nepovažoval peníze za umělý produkt státní intervence, ale poukázal na to, že peníze se objevily na trhu zcela svobodným a spontánním způsobem. Vycházely totiž vstříc lidskému požadavku po jednoduchosti. Lidé si uvědomovali, že procesem svobodné výměny zboží za peníze se dramaticky zjednoduší celý obchod. Peníze jako komodita musely být dle univerzitního rektora snadno přenositelné a rozdělitelné, trvanlivé a musely mít vysokou hodnotu na jednotku váhy. Rothbard také poukázal na to, že J. Buridan mimojiné začal klasifikovat monetární kvality komodit, což stálo u zrodu témat prvotních kapitol četných monetárních i bankovních učebnic až do éry zlatého standardu ve 30. letech 20. století.
Mikuláš Oresme, coby Buridanův žák, pak obrovskou měrou přispěl k utváření monetární teorie, která zjednodušeně řečeno tvrdí, že nabídka množství peněz v oběhu má přímý vliv na cenovou hladinu-výši cen produktů a služeb. Oresme napsal Pojednání o původu, povaze, zákonitostech a změnách peněz. Jeho názory, v této knize prezentované, stanovily standardy, jež dle názoru mnohých ekonomů nebyly překonány po řadu staletí a jež v jistém slova smyslu nebyly překonány dodnes. Oresme byl dokonce jedním z dalších ekonomů, J. G. Hülsmannem, označen za otce zakladatele monetární ekonomie. Zabýval se destruktivními efekty inflace, která dle jeho názoru nesvědčí obchodu a zvyšuje celkovou úroveň cen. Vláda se pak díky inflaci obohacuje na úkor lidí, což není dobré, a proto je podle Oresma ideálním řešením, aby vláda do monetárního systému vůbec nezasahovala. Pozdní scholastici, kteří se zajímali o Oresmovy myšlenky a monetární ekonomii, když viděli cenovou inflaci v 16. století ve Španělsku, došli k něčemu, co ekonomičtí historikové označují za první formulaci kvantitativní teorie peněz. Řečeno jednoduše, větší zásoba platidel vede k poklesu kupní síly. Peníze mají větší hodnotu tam, kde je jich nedostatek a v důsledku toho je cena zboží nižší a naopak.
Za povšimnutí stojí rovněž myšlenkový přínos kardinála Kajetána, který hodnotil v díle De cambiis z roku 1499 směnný trh z morálního hlediska. Kajetán mimo jiné dává základy dnes moderní teorii očekávaného užitku, která říká, že cena peněz může být ovlivněna očekáváním pravděpodobného stavu trhu v budoucnosti.
Názory některých scholastiků
Naprosto průlomovou ekonomickou teorií, kterou pozdní scholastikové formulovali mimojiné na základě Augustinových myšlenek v Boží obci, je teorie subjektivní hodnoty. Mnozí křesťané by se jistě divili, že také tato teorie vznikla na „církevní půdě“. Teorie tvrdí, že cena výrobku se neodvíjí od objektivních faktorů jako je cena produkce nebo množství hodin práce k výrobě nutných, ale od subjektivního ohodnocení ceny výrobku jednotlivými zákazníky. Jakákoli teorie, říkají scholastikové, která připisuje cenu výrobku na základě objektivních faktorů, kterými jsou cena práce, hodnota materiálu apod., je chybná. Scholastikové vycházeli z myšlenkových pochodů Pierra de Jeana Olivi (1248 – 1298), který tvrdil, že se cena (hodnota výrobků) určuje dle užitečnosti a žádoucnosti. Tyto faktory jsou však pro každého zákazníka jiné, proto se vychází ze subjektivního ohodnocení ceny. Spravedlivá cena tak podle něho vzniká z interakce kupujícího a prodávajícího na trhu. Subjektivní zhodnocení hodnoty zboží se projeví pak v tom, zda je kupující za stávajících cen ochoten kupovat či ne.
Bernardin ze Sieny později přejal Oliviho teorii subjektivní hodnoty v podstatě doslova. Dnes je označován za největšího ekonomického myslitele středověku. Luis Saravía de la Calle pak v 16. století říká: „Ti, kdo odměřují spravedlivou cenu podle práce, nákladů a rizika pro osobu, která zboží prodává nebo vyrábí nebo podle ceny dopravy nebo cestovních nákladů… nebo podle toho, co musejí faktoři zaplatit za svou výrobu, riziko a práci, se velmi mýlí. A ještě více se mýlí ti, kdo si počítají profit jako pětinu nebo desetinu. Spravedlivá cena totiž vzniká z přebytku nebo nedostatku zboží, obchodníků a peně než z nákladů, práce a rizik. Pokud bychom odhadovali spravedlivou cenu z práce a rizika, žádný obchodník by nikdy neutrpěl ztrátu ani by nedošlo k přebytku nebo nedostatku zboží a peněz. Ceny nejsou pevně svázány s náklady. Proč by balík plátna přivezený z Británie za velké peníze po zemi měl větší cenu než ten, který byl levně přepraven po moři? Proč by ručně psaná kniha měla větší cenu než vytištěná, když ta druhá je lepší, navzdory menším nákladům na výrobu? Spravedlivou cenu tedy nevypočteme z výše nákladů, ale z obecného odhadu.“
Praktický závěr této teorie otvírá k diskuzi otázky typu přiměřeného zisku, ceny práce apod. Ukazuje nám také, jak silný potenciál ziskovosti leží v tvořivosti podnikatele, který dokáže nabídnout lidem něco, co je užitečné, žádoucí a jedinečné. Záchranná brzda, aby se cena výrobků či služeb v některých případech nevyšplhala do nesmyslných výšin je v takovém případě nechána na svobodě člověka a na jeho volbě. To platí jak pro nabízejícího, tak pro poptávajícího Tato svoboda platí jak pro zákazníka, tak pro podnikatele, ale sebou nese s sebou tíhu zodpovědnosti. Ostatně jako v případě jakékoli svobody. V tomto smyslu je zjevné, že jisté zásady, regule a omezení ze strany státu jsou více než žádoucí.
Na tomto místě je vhodné zmínit užitek mnohých církevních dokumentů, které akcentují význam etiky, sociálních otázek a morálního soudu a povinností podnikatele. Podnikatelská praxe ukazuje, že mnohé „chytré“ podniky se chovají podle teorie subjektivní hodnoty. V souvislosti s teorií subjektivní hodnoty nám v hlavě může vyvstat otázka. Kolik podniků, zejména těch malých, by nemuselo zkrachovat, pokud by jejich představitelé dokázali dobře prodat hodnotu (kvalitu) svého zboží a služeb. Tedy pokud by svou prodejní strategii založili na teorii subjektivní hodnoty a nikoliv na teorii hodnoty práce, kdy finální cena produkce mnohdy neumožní prodejnost dostatečného množství výrobků či služeb na trhu, a tím pádem vede ke krachu podniku.
Teorii subjektivní hodnoty dále rozpracoval jezuita kardinál Juan de Lugo (1583 – 1660), který mimojiné říká v podstatě to samé, co de la Calle: „Cena nekolísá podle vlastní a podstatné hodnoty zboží – protože myši jsou dokonalejší než obilí – ale podle odhadu jejich užitečnosti s ohledem na lidské potřeby. I pak jenom na základě odhadu, vždyť šperky jsou přece v domě méně užitečné než obilí, ale přesto je jejich cena mnohem vyšší. A musíme vzít v úvahu nejen odhad opatrných lidí, ale také neopatrných, je-li jich na daném místě hodně. Právě proto jsou naše skleněné poháry v Etiopii právem vyměňovány za zlato, protože si jich tam lidé více váží. A Japonci si cení starých výrobků ze železa a keramiky, jež pro nás neznamenají nic, ale tam se vysoko platí kvůli svému stáří. Obecný odhad, i když je hloupý, zvyšuje přirozenou cenu zboží, protože cena se odvozuje z odhadu. Přirozená cena stoupá s přebytkem kupců a peněz, a klesá s opačnými faktory.“ Podobně prohlásil Luis de Molina: „Spravedlivá cena zboží není vázána na užitečnost, kterou mu dává výrobce, jakoby, ceteris paribus , povaha a potřeba užití určovala výši cen. Závisí na relativním ocenění, jež každý člověk má pro využití tohoto zboží. To vysvětluje, proč spravedlivá cena perly, která může sloužit jen k ozdobě, je vyšší než spravedlivá cena velkého množství zrna, vína, masa, chleba nebo koní, i když užitečnost těchto věcí, které jsou také co do přirozenosti ušlechtilejší, je nadřazena využití perly. Proto můžeme uzavřít, že spravedlivá cena perly závisí na tom, že někteří lidé jí připisují význam jako ozdobě.“
