Saul – ačkoliv se jedná o negativně vnímanou postavu v rámci Starého zákona, přesto jsme jej zvolili pro popis podnikatelské praxe věřícího muže ze dvou důvodů. Jednak lze na jeho životě najít mnoho poučení a především sám král David Saula silně respektoval z toho důvodu, že se jednalo o Božího pomazaného.
Stejně jako Abrahám, Jákob či Josef z Egypta, také Saul se dočkal „nezaslouženého povolání“ od Hospodina. Celá jeho cesta ke kralování začíná v okamžiku, kdy Bůh vychází vstříc požadavkům izraelského lidu. Doposud byl jediným panovníkem svému lidu samotný Hospodin, nyní však dochází ke změně:
„Hospodin Samuelovi pravil: ‚Uposlechni je a ustanov jim krále.‘“ (1S 8, 22)
Tak dochází k Saulově povolání. Je zajímavé položit si otázku, proč Hospodin nepovolal např. samotného Samuela, Božího muže, ale zrovna Saula, který nakonec selhal. Zdá se, že v této chvíli „promlouvá“ Boží pedagogika, která chce ukázat marnost naděje, kterou Izraelité chtějí vložit v krále místo v panovníka Hospodina. Lehce úsměvné je také vyvolení Saula uprostřed Izraele, kdy Samuel losem ukáže na kmen Benjamína a následně na Saula – ten však není k zastižení a následně se zjistí, že se ukrývá uprostřed zbrojnice. Je doslova předveden před lid. Písmo zdůrazňuje jeho výšku a poněkud dramatické vyjádření Samuela:
Následuje okamžitá radost Izraelitů z toho, že mají krále. Neřeší fakt, jakým králem je. Důležitým shledávají, že je král. Saul se zpočátku profiluje jako muž, který věrně následuje Boží vůli. Důsledně chce např. potřít hřích. Ke zlomu dochází v 1S, kap. 15, kdy Saul poprvé neuposlechne vůli Hospodina a ušetří amaleckého krále Agaga a nejlepší kusy z jeho stád, ačkoliv podle výslovného Hospodinova příkazu měl Saul vše vyhladit jako proklaté. Z čistě osobních a prospěchářských úmyslů Saul neuposlechne, snaží se vymýšlet vlastní varianty řešení. Opět jsme u té úskočnosti, která se člověku negativně následně vrací jako bumerang. Na to navazuje jasné sdělení Samuela:
„Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe jako krále.“ (1S 15, 22 – 23)
Je zajímavé, že následuje Saulovo „rádoby“ pokání:
„Zhřešil jsem, neboť jsem přestoupil Hospodinův rozkaz i tvá slova.“ (1S 15, 24)
Nicméně z následující části toho samého verše se Saulova lítost jeví spíše jako falešná, neboť místo upřímného pokání se Saul vymlouvá na lid:
„Bál jsem se lidu, proto jsem je uposlechl.“ (1S 15, 24)
Následně myslí především na sebe:
„Zhřešil jsem. Nyní mi však prosím prokaž poctu před staršími mého lidu i před Izraelem a vrať se se mnou. Chci se poklonit Hospodinu, tvému Bohu.“ (1S 15, 30)
Jako by Hospodin ani nebyl Saulovým Bohem (viz. obrat „tvému Bohu“). Nejen pro jeho neupřímnou lítost, ale nejspíše i pro sebestřednost Hospodin Saulovi „rozhřešení“ nedává. Od této chvíle to jde se Saulem od devíti k pěti. Kromě toho, že je soužen zlým duchem, kupí jednu chybu za druhou – nemá odvahu vyjít proti Goliášovi, zrazuje od tohoto úmyslu Davida a sám David svého krále povzbuzuje k odvaze. Následně Saul žárlí na Davida a bojí se ho. Zejména vůči Davidovi je zákeřný a lstivý. A nakonec chce Davida zabít. Stává se posedlým po Davidově usmrcení. Zběsile dává usmrtit Hospodinovy kněze a vyhlazuje celé kněžské město Nób! Krev nevinných tak od toho okamžiku ulpívá na jeho rukou. V tomto okamžiku je již spirála smrti vetkána do Saulova dalšího osudu. Zejména v 1S kap. 24 se silně projevuje rozdíl mezi Davidem a Saulem. David se drží Hospodina, ten mu radí a dává mu uniknout ze všech léček nastražených na něj Saulem. Ten žije v neustálé přítomnosti strachu. „Pietním aktem“ Saulovy zvůle je pak jeho modloslužba. Hospodin se stal Saulovým nepřítelem.
