Jako kus ledu se nerozpustí rázem, když jej hodíte do sebevětšího žáru, tak také moje touha být podoben pánům (bohatým), nebyla rázem překonána.
Proto umístil jsem svůj verpánek první čas do takového místa, aby na mne nikdo neviděl, zato však abych já viděl každého příchozího. Nikdo neměl vědět, jak hluboko
jsem upadl. To však trvalo jen kratičký čas. BRZY SI MNE PRÁCE PODROBILA CELÉHO. Všechno požehnání mého života počalo se toho dne. Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, ať pánů či nepánů. V práci nalézal jsem stále více a více půvabu a vnitřního uspokojení.
Tomáš Baťa, v knize Úvahy a projevy
Facebook Social Comments
