Do té doby nelámal jsem si nikdy hlavu rozjímáním, co je to konkurs. Smál jsem se třeba podvědomě heslu: "Však na dluhy neteče" atd., ale teď jsem se díval konkursu přímo do očí a počaly se mi ježit vlasy.
Viděl jsem, že konkurs je vlastně smrt, a já chtěl žít. Moje touha po fyzickém životě byla zrovna tak silná jako odpor proti morální smrti. Pokuta, kterou jsem uložil svému tělu a svému životu v podobě práce a odříkání za lehkomyslnost prvního roku našeho podnikání, byla mi zárukou, že už nikdy se nebude v mém životě něco podobného opakovat. Když naši věřitelé viděli můj převrat, nenaléhali na rychlé zaplacení a ještě dodnes jsou někteří z nich mými přáteli. Veškeré naše dluhy podařilo se mi splatit během dvou let, bez nejmenší újmy věřitelů.
Tomáš Baťa, v knize Úvahy a projevy
