Druhá schůzka se dnes ale opět nevyvíjela podle mých představ. Ouvej, ouvej. Nezjistil jsem pomalu žádné informace o klientovi. To, co jsem chtěl v praxi vyzkoušet, pod výše uvedeným názvem „otázky na zjištění potřeb“, se zvrhlo v nekontrolovatelný, chaotický pokus o cosi blíže nepojmenovatelného. Nicméně závěrečnou otázku jsem položil: „Chcete se zúčastnit takového semináře?“
Při vyslovení té otázky jsem se necítil dobře. Popravdě, ani já sám bych na seminář nešel. Být na místě toho člověka, po takovém rozhovoru, resp. nabídce, jež jsem „předvedl“, bych se tvářil rozpačitě. S milým až soucitným výrazem v obličeji bych odpověděl: „Ne, děkuji, my teď řešíme úplně jiné starosti“. Odpověď klienta byla odrazem toho, co se mi míhalo v tu chvíli hlavou. Ten muž necítil potřebu někam chodit – tím spíš na nějaký seminář. Podařilo se mi ale nakonec prodat pánovi účast na prodejní přednášce, kam půjde i se svým kolegou. Takže není všem dnům konec. Po přednášce, řekl jsem si v tu chvíli, se za nimi zastavím a budu mít možnost své chyby z dnešního jednání napravit. Už jsem chtěl odejít, cítil jsem totiž, jak se ve mně rodí nová vlna frustrace z dalšího neúspěchu, když v tom se do řeči dal muž, co seděl v téže kanceláři za PC. Celou dobu sledoval rozhovor potichu z povzdálí. Najednou se ozval. Nechal jsem ho mluvit, vnímal jsem ho, dával jsem mu svoji plnou pozornost, ač mě moje zklamání z dalšího neúspěchu vnitřně bolelo. Jako by mě někdo uvnitř probodával nožem, připadal jsem si neschopný. Probíhalo ve mně zklamání, byl jsem toho plný. Frustrace z neúspěchu způsobila, že jsem chtěl co nejdřív pryč a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Ale když ten pán pořád nechtěl přestat mluvit. Po chvilce se znovu rozpovídal i šéf firmy, s nímž jsem vedl předchozí jednání a oba mluvili a mluvili. Paradoxně teď, když jsem byl totálně dole. Ale na začátku, když jsem si přál, aby mezi námi probíhala otevřená komunikace, „lezlo to z nich jako z chlupaté deky“. Jó, paradoxy. Získal jsem další informace. Zapsal jsem si je, ale přiznávám se, že už jsem neměl sílu dál je nějak použít a znovu se pokusit pánům nabídnout naše služby. Řekl jsem si, že když jdou na přednášku, už to nechám tak a pro tuto chvíli budu budovat porozumění. Nakonec jsme se ještě další půlhodinu bavili o jejich firmě. Odcházel jsem a najednou jsem si uvědomil, že pocit zklamání je ten tam. Kam zmizel? Že by v otevřené komunikaci, kdy jsem úplně zapomněl na sebe a jen jsem naslouchal a zajímal se? Z ničeho nic jsem měl, stejně jako u předešlé schůzky, dobrý pocit z odvedené práce. Z toho, že jsem dokázal vybudovat vzájemné porozumění. Z toho, že jsem byl po dobu celé schůzky v naprostém klidu – vyjma chvíle, kdy jsem cítil zklamání.
