Po zkušenosti z několika minulých schůzek, kdy jsem doplatil na to, že jsem mluvil pouze s jedním společníkem a druhý sledoval náš rozhovor v té samé místnosti z povzdálí a mohl se cítit odstrčený, jsem jeho ženu vědomě vtáhl do rozhovoru.
Zeptal jsem se jí, zda si k nám přisedne. Souhlasila. Pan Ch. jí v krátkosti sdělil, o co se jedná. Když domluvil, začal jsem znovu s představením naši společnosti. Ihned po mém úvodu se paní Ch. začala vyptávat na to, kolik „ten seminář“ stojí a kdy to je. To jsou těžké situace, když zákazník nevidí hodnotu za tím, co prodáváte a hned se ptá na cenu. Zeptal jsem se ji tedy, zda už je rozhodnutá se semináře zúčastnit, abych odvedl pozornost k tomu, co mělo v té chvíli větší smysl než řešit cenu. Ona řekla, že není rozhodnutá. Ale rozpovídala se o tom, že její syn už pár školení absolvoval, takže ví, o čem je řeč. Zeptal jsem se jí, zda se její syn náhodou nejmenuje V. Ch. Světe div se, byl to její syn. Víš, proč jsem se jí na to zeptal? Protože její syn jde 21. – 23. 2. na prodejní trénink. Od té chvíle, co řekla, že je to její syn, jsem už věděl, že odtud bez společného souhlasu ke spolupráci neodejdu. Probrali jsme spolu jedno téma semináře za druhým. Námitky jako jsou např. „cena“, „konkurence“, „rozmyslím si to“. Zeptal jsem se jí, jak na tyto námitky reaguje, jakým postupem je zvládá. Dále jsme se dostali ke skutečnému problému paní Ch. Řekla, že se nechá lehce vytočit zákazníkem. Snažil jsem se poznačit si všechny oblasti, které shledávala jako „problematické“, do svého zápisu o jednání. Připravoval jsem si půdu pod nohama pro závěrečnou otázku. Řekl bych, že to byla první schůzka, kdy jsem vědomě obchodní rozhovor vedl od začátku až do úspěšného konce. Byla to první schůzka, kdy jsem opravdu věděl, co dělám od „á“ až po „zet“. Z toho jsem měl velkou radost. Ale zpět ke schůzce. Pořád jsem měl pozornost na těch lidech, pořád jsem byl myšlenkami u nich, v přítomnosti. Kromě toho mihnutí, kdy jsem si řekl, že odtud bez přihlášky neodejdu, jsem celou dobu byl pozorností u klientů. Na závěr rozhovoru jsem shrnul vše, co jsem se dověděl a zeptal jsem se, zda by jim stálo za to, se v těchto věcech zlepšit. A co by jim to přineslo. Paní Ch. řekla, že její manžel to moc nepotřebuje, ale že ona ano. Zeptala se, v kterém termínu jde její syn. Odpověděl jsem jí a zeptal se, zda spolu vyplníme smlouvu na seminář. Souhlasila. Na závěr jsme se domluvili, že po semináři si popovídáme o tom, co by se dalo podniknout pro jejich čtyři prodavačky. Také jsem paní Ch. slíbil, že jí pomůžu v tom, aby skutečně používala informace získané na semináři v praxi. Rozloučili jsme se. Už se moc těším na seminář o prodeji v Ostravě, kde se bok po boku sejde syn se svojí mamkou. A zvlášť, když se oba přihlásili naprosto nezávazně na sobě. Těším se i na následnou spolupráci s touto rodinou.
