Znovu a znovu se dostávám zejména s majiteli a manažery problémových firem do situací, kdy se lidé na těchto exekutivních pozicích vůbec, ale absolutně nechtějí radit se svými kolegy a spolupracovníky nad určitými otázkami/problémy. Jaký je to paradox vzhledem k těm úspěšným podnikatelům a manažerům, kde člověk zřetelně vidí, že tito lidé se naopak velmi často radí se svým okolím, spolupracovníky, odborníky apod.
Nikdo z nás nemůže vědět vše. A nebo ještě jinak. Každý z nás ví mnoho různých detailů, které ostatním unikají. Logicky sečteno – radit se vyplatí. Nevím vše, a při byť rychlé poradě se mohu dozvědět spoustu užitečných detailů, které jsem mohl přehlédnout a pouhou zmínkou druhého člověka mě to může nasměřovat k tomu, že do svého plánu či akce zakomponuji ještě další dílek informace/řešení. Nejspíš nikdy nejde nic ošetřit a „zmanažerovat“ na 100%. Ale měli bychom se snažit se ke „stovce“ blížit. Bez porad s druhými lidmi se v lepším případě dostáváme na 50-75% nejlepších informací a řešení, které jsme schopni ze sebe „vypotit“. V případě rad a náhledů od druhých lidí se toto procento může dramaticky zvýšit… až na 90 i více procent. Pouze hloupí lidé se neradí, a to zejména proto, že jim v tom brání velké ego a arogance. Chytří lidé se radí s druhými. „V množství rádců je vítězství“ je velmi užitečné pravidlo.
